Mnozí z nás mají ještě v živé paměti průběh Lidových misií a osobnost o. Kaliksta, z jehož promluv bylo cítit nadšení pro život s Bohem. Své katecheze opíral o Slovo Boží a doplňoval osobními zkušenostmi. Nebál se, že ztratí na důstojnosti, když tu a tam na sebe prozradil i nějakou slabost. Zakončil vždy některou invokací k Panně Marii z Loretánských litanií.
Bránu nebeskou jsme vzývali při středeční modlitbě za zemřelé v Kapli Panny Marie Sedmibolestné. Ti, které jsme měli rádi stále přebývají v našich srdcích. S vděčností jsme je mohli skrze ruce Panny Marie přenést k Pánu Ježíši. Nejenže se za zemřelé modlíme my, ale také věříme, že i oni se za nás mohou a chtějí u Boha přimlouvat.
Páteční promluva se zaměřila na hledání Boží vůle. Čím se řídit? Jednoduchá odpověď byla vzata z 1Sol 5, 16-18. Boží vůli je potřeba přijat, ne stále hledat. Když člověk Boží vůli přijme, Bůh ho hned dává do pohybu. Slyšeli jsme příklady uskutečnění Boží vůle, jak o nich vypráví Bible. Uskutečnění dobra naplňuje člověka radostí. Pravá radost pramení z Krista. „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ Vědomí toho, že jsme hříšní z nás nemá dělat křesťany zarmoucených a smutných tváří. Vyslechli jsme si příběh o pravé radosti ze života sv. Františka i to, jak si uchovat pokoj v srdci v těžké době.
Kterak uchopit výzvu „Bez ustání se modlete“? Zazněla také slova o vděčnosti jako základu mezilidských vztahů i vděčnosti jako modlitbě.
Pátek byl naplněn praktickými radami do každodenního života. A závěrem jsme prosili „Útočiště hříšníků a Těšitelku zarmoucených“ o přímluvu.
Témata promluv byla velmi pestrá. Každého oslovilo zřejmě něco jiného. A mě nejvíce to, o čem jsem tady napsala.
Helena
