V pátek 12. ledna jsme se rozloučili s naší sestrou Janou Barčovou, která řadu let sloužila v naší farnosti a kostele. Na začátku bohoslužby přivítal otec Dominik všechny přítomné a také přítomné kněze o. Jakuba Vavrečku, administrátora farnosti Sedliště, o. Krzysztofa Szewczyka, faráře farnosti Ostrava-Hrušov a o. Petera Augustína Keraka, faráře farnosti Šilheřovice. Také vzpomenul o. Franciszka a o. Bogdana, kteří se spojují s námi v této chvíli duchovně.
„Potřebujeme být spolu, protože jsme smutní kvůli ztrátě někoho blízkého. Někoho, koho jsme měli, máme a budeme mít rádi; na koho jsme si zvykli, že tady v tomto kostele je.“ řekl úvodem o. Robert.
Život každého z nás provází velké množství ztrát. Ztrácíme v průběhu svého života řadu předmětů a iluzí, ale ty nejtěžší jsou ztráty milovaných osob. Nás dnes spojuje právě smutek nám všem blízké osoby - Jany. Ztráta této obětavé ženy je těžká nejen pro milovanou rodinu ale i pro nás ostatní přátelé , známé a v ne poslední řadě smutná zpráva zasáhla tuto farnost.
Byla ženou, která do poslední ho okamžiku nemyslela na sebe, ale pouze na své blízké. Její ztráta nás nesmírně bolí, ale radujme se z toho, že jsme dostali šanci těšit se z její přítomnosti a z její lásky, kterou šířila mezi své blízké po celý svůj život.
Naše milovaná Jana se kterou se dnes loučíme se narodila v létě roku 1960 rodičům Anně a Františkovi, kteří ji s láskou vychovali spolu s dalšími dvěma sourozenci. Na její výchovu měla rovněž velký vliv i její babička, kterou nesmírně milovala.
Již v raném mládí poznala svou osudovou lásku svého života - Jiřího. Poměrně hodně mladí před Bohem přijali svátost manželskou a postupně se jejich rodina rozrostla o děti Moniku, Jiřího a Radima. Jak již bylo v úvodu řečeno – rodina byla pro oba vším a nesmírně se pro ní společně obětovali . Překonávali spolu i hodně těžké překážky, ale dokázali si být vždy vzájemně velmi silnou oporou. Manžel Jiří a jejich děti Monika s Tomášem, Jirka s Monikou a Radim byli Janě rovněž nesmírnou oporou právě v době její těžké nemoci.
Stejně jako byla milující matkou , stala se i milující a milovanou babičkou pro svá vnoučata : Lukáše, Viktorii, Valerii a Richarda. Nesmírně se těšila z každé jejich přítomnosti a její láska byla opětována.
Ráda cestovala a poznávala nová místa. Poslední její přání - navštívit Lurdy – zůstalo nevyslyšeno.
Jana byla velkým přínosem pro tuto farnost. Byla to práce často fyzicky náročná, kdy pomáhala při různých manuálních pracích, organizování slavností ale nezapomenutelný byl její hlas, který byl ozdobou bohoslužeb (společně se svou kolegyní Jizerkou). Zpívání byla její velká vášeň a ráda se učila náročnější partitury.
Dokázala být přátelská , společenská milovala humor a smích a kdo sní někdy absolvoval milovanou pěší pouť do Čenstochové , kterou ona absolvovala každý rok, ten nikdy nezapomene. Všichni rázem zapomenou i na puchýře na nohou a únavu, která poutníky provází, ale každý si vybaví Janu v čele této pouti, vyčerpanou ale úsměvem na rtech a dobrou náladou. Takovou si jí budeme pamatovat navždy.
Bude dále žít ve svých dětech a vnoučatech i v nás ostatních , kteří pro ni tolik znamenali.
Na svou osudovou lásku Jiřího se bude dívat shora, a věřme, že ho povede po správné cestě.
Milujme ji nadále, radujme se z toho kým byla a těšme se z přítomnosti lidí, které tak milovala a hlavně na ní nezapomínejme.
poslední rozloučení
Zapomenout asi nejde... Jano, neznal jsem tě dlouho, zmínil v promluvě otec Robert. Občas jsme se potkávali v Ostravě, když jsem cestoval. Pamatuji si, jak jsi mě vítala ve jménu farnosti, když jsem na začátku září přijel do Přívozu, abych tady působil. Bylo to hodně radosti, lásky, vstřícnosti a světla. To se nedá naučit, ty jsi uměla vyjádřit to všechno, co máš v srdci.
Jenom chvilku jsem tě znal, ale viděl jsem tolik dobrého v tobě. To určitě člověk nezískává najednou, učí se tomu postupně. Děkuji ti. V podstatě ten pohřeb není natolik rozloučením, ale spíše poděkováním. Poděkováním za tebe, Jano. V této chvíli si uvědomuje vděčnost za každou chvíli, kterou jsme mohli strávit spolu s tebou. Chceme poděkovat za tvou lásku, tvé srdce, přítomnost, obětavost... je toho hodně, za co ti vděčíme.
Před měsícem ještě Jana spolu s ostatními stavěla sošky v Betlémě, uklízela a zdobila stromky. Měla velkou radost, že máme v kostele nový betlém...
Uměla jsi zpívat. Měla jsi úžasný hlas, ale nebylo to jen zpívaní slov a not. Tvůj zpěv byl vyjadřováním toho, co máš v srdci a proto nás to vždycky tak zaujalo, že jsem rádi a dlouho poslouchali.
Chci ti poděkovat, Jano, také za tvou službu tady ve farnosti, za tvůj krásný zpěv, za to, že se při něm lidé modlili, to asi ne každý farář by byl schopný tak lidi přivést k modlitbě...
V posledních dnech tvého života jsme měli mši svatou obětovanou za tebe. Tolik lidí bylo v kostele. Všichni se modlili a každý opravdu s takovou vírou a láskou prosil Boha a myslel na tebe. A dnes, když jsme tady, Jano, tolik lidí jsem ještě v tomto kostele nezažil. Ty jsi tady a je nás tady tolik.
Děkuji ti za všechny akce a iniciativy. Za pouť na Jasnou Horu, povzbuzení, radost, tvůj úsměv. Je toho mnoho. Myslím, že po mě by ještě mohl každý přijít něco říct a poděkovat ti. Chci ti říct, že nám budeš chybět.
Jano, my jsme měli to štěstí že jsme zažili tvou přítomnost a neopakovatelnost. Už to nebude stejné, ačkoliv zůstaneš v nás. Člověk neumírá celý. Člověk je nesmrtelný. Zdrojem naší totožnosti je nesmrtelná duše, která oživuje tělo a unáší naši totožnost do věčnosti. Bohu díky za naši nesmrtelnou duši. To není konec. Jen tady nám zmizíš z očí, ale zůstáváš v našem srdci a paměti.
Jano, andělské sbory asi mají nějaké problémy a potřebují nový hlas. Když už tam budeš, nauč anděly něco z toho, co jsme zpívali tady v Přívoze, co jsme zpívali na pouti. Až jednou i my přijdeme k Bohu a setkáme se s tebou, aby tam bylo takové prostředí, které známe, ať nás vítá píseň, kterou jsme už zpívali tady v kostele. Ty jsi už blíž Bohu. I v modlitbě to máš o hodně blíž. Tak když budeš na nějaké audienci u nebeského otce, řekni mu o nás, řekni o své rodině, která je smutná a stýská se ji po tobě, ať Pán Bůh ji potěší a navštíví se svou láskou a milostí.
A jestli ještě něco potřebuješ, budeme se za tebe modlit, nenecháme tě samotnou, budeme s tebou, budeme na tebe pamatovat.
z promluvy o. Roberta
Poslední rozloučení s Janou Barčovou
Jano, děkujeme, zůstáváš v našich srdcích.
Vzpomínky na Janu Barčovou
Výběr fotek z farního archivu
