Modlitby za naše zesnulé příbuzné

Modlitby za naše zesnulé příbuzné

Jednou z tradičních modliteb za zemřelé jsou „Otčenášky“. Mnozí z vás přináší na faru kartičky se jmény a příjmeními zesnulých spolu s dobrovolným darem.

Zvyk „Otčenášků“ pochází z eucharistické liturgie starověké církve a ve středověku se z Francie rozšířil do celé církve. Vznikly tak speciální knihy zvané nekrology. Byla v nich zaznamenána jména zemřelých biskupů, králů, zakladatelů, dobrodinců farnosti či kláštera a jejich rodin. Nekrology spolu se jmény místních svatých přečetl kněz během nedělní sumy po kázání z kazatelny. Existují zprávy, že někdy byla jména svatých čtena až k praotci Adamovi, což způsobilo, že „Otčenášky“ trvaly velmi dlouho. Byly jakousi modlitbou věřících.

Otčenášky pocházejí z víry, že každý z nás má v nebi svou vlastní knihu života napsanou Bohem a čtenou při posledním soudu. Od liturgické reformy druhého vatikánského koncilu se „Otčenášky“ přesouvají před mši svatou. Při pietní vzpomínce kněz přečte jména a příjmení zesnulých a pak se připojíme ke společné recitaci „Zdrávas Maria“ a modlitbě za zesnulé „Odpočinutí věčné“ nebo modlitbě růžence.

Bůh zná jména všech mrtvých. Jejich jména se čtou spíše jako pomoc pro nás, kteří se modlíme zde na zemi. Vzpomínání nám umožňuje zvěčnit památku zesnulých blízkých a povzbudit – což je důležité – nejen nás, ale všechny zúčastněné věřící k modlitbě za ně. Modlitba za zemřelé je výrazem lásky a jednoty celé církve: poutníka na zemi i toho, kdo již překročil hranici smrti.